Dávná řeč s chlapem, co nikdy nezestár z letáku vzpomín.akce 6.4.2000 v P-klubu
rozhovor vedený mezi Cimburou a Wabim
Na tento rok připadají hned dvě půlkulatá výročí Wabiho Ryvoly. Narodil se před pětašedesáti lety a odešel, je to už pět roků. Protože je mnoho pamětníků, kteří o něm ví a mohou sdělit mnohem víc než já, nebudu zbytečně dělat chytrýho a pustím řeč přímo jemu. totiž: měl jsem to štěstí, že mi Wabi poskytnul rozhovor pro trampský samizdatový čtvrtletník Sem-tam. Bylo to v říjnu 1982 a jeho odpovědi, které jsem tenkrát zaznamenal, jsou pravdami dodnes.
C.: Wabi, spolu s bráchou a Kapitánem Kidem jste tátové
moderní trampský písničky. Co říkáš jejímu dnešnímu stavu?
W.: To de přímo na tělo...Trampská písnička zůstane vždy stejná. Já
osobně si myslím, že vždycky záleží na tom, kdo tu písničku skládá... V současné
době je trampská písnička poněkud netrampská.
C.: Jak se ti líběj plzeňský Porty?
W.: Ta poslední se mi nelíbila, protože jsem si uvědomil právě tam, že
jsem tramp.
C.: Jak by sis Portu představoval, kdybys v tom měl volnou
ruku?
W.: Cha, cha... Ta Porta, jak vznikla v Ústí nad Labem, měla zůstat
zachována, protože přesně vyjadřovala a uspokojovala potřebu lidí, kteří se jí
zúčastňovali... To znamená, že dneska by Porta, jako festival trampský písně,
měla být znovu vymyšlena.
C.: Stalo se módovou vstávat na některý písničky. Daňkovi
vstávaj kamarádi na Rosu, Nedvědovi skoro na všechno a Tobě na nic. Necejtíš to
jako křivdu?
W.: Ne. Přál bych si, aby kamarádi vstávali, kdy vstávám i já.
C.: Co si myslíš o současnejch trampech, který se hrnou na
hudební akce v tisícihlavejch zástupech a skoro pro ně netrefjej do lesa?
W.: Asi to nejsou trampové... Vzpomínám si na letošní Svojšice, kdy se na
mě z vandru přijela podívat T.O. Paběrky (moji vrstevníci) - a podotýkám, že ne
na mě, ale na to, co vyprodukuji. Když jsem s nimi naposled mluvil, pořád se
ještě podivně šklebili.
C.: Máš napsáno asi tak 250 písní. Skoro to dělá dojem, že
je sypeš z rukávu. Je to tak, nebo jinak?
W.: Nesypu je z rukávu a nikdy bych je z rukávu sypat nechtěl. Píseň je
totiž útvar, který nelze uspěchat. Píši jen výpověď o tom, co se stalo, nebo o
tom, co by se mohlo stát. Jak jistě každý pochopí, ani jedna ani druhá možnost
nedává člověku příliš mnoho příležitosti k tomu, aby ukázal, jak je krásný,
charakterní...
C.: Jak mi odpovíš na názor, že o co Ty jsi autorsky
plodnější, o to je Miki preciznější?
W.: To je přesně ono. Jeho Tunel jménem čas je píseň, kterou bych chtěl
jednou složit.
C.: Jaký je tvůj názor na trampskou klasiku a jak si
rozumíš s předválečnou trampskou generací?
W.: Trampskou klasiku hraji a velice rád. S předválečnou generací si
rozumím velice dobře, vídám se s nimi často.
C.: Myslíš si, že někteří písničkáři staré generace měli
vliv na tvoji tvorbu?
W.: Mohl bych říct, že ne, ale není to pravda.. Byl jsem ovlivněnej
především Honzou Kordou a všema vostatníma, jejichž jména není třeba uvádět,
protože je každý zná. Byl jsem ovšem také ovlivněnej svým životem. Asi proto, že
vždycky souvisel s trampingem, no... a asi i se skoro vším vostatním.
C.: Děláš mimo písniček ještě něco jiného?
W.: V poslední době jsem přestal vyrábět děti. Naopak. Těm, které již
mám, jsem věnoval zvýšenou pozornost. Kamarád Black z Černé třináctky mi laskavě
propůjčil do konce života psací stroj a tak do něj buším. Píši povídky,
stížnosti na OPBH a podobné tikání vlaštovek vzduchem jarní Prahy. Na podzim
pijí rum.
C.: Panuje názor, že řada Tvejch textů leží na hranici
trampský a folkový škatule. Chceš k tomu něco říct?
W.: Ano. Trampské písničky píšu proto, že je psát musím. Protože já je
opravdu cítím jako trampské... Ovšem můj život se neodehrává jenom pod
přístřešky z černých igelitů a protože žiju v Praze, i některé mé písně hovoří o
tom, jak člověk zahazuje vajgla, když zrovna kolem jde ten, pro kterého ten
vajgl znamená radost.
C.: Píseň Rychlé šípy je svým způsobem vybočení z Tvé
obvyklé tvorby. Co Tě k ní motivovalo?
W.: 5. května 45 k nám do ulice přijeli vojáci Rudé armády. Za pět dnů
potom jsem, desetiletý, byl členem III. oddílu skautů. Je jedno, kde a jak...
Celé to dlouhé období zrání muže mezi deseti a třinácti roky bylo poznamenáno
poválečnou euforií... Pravděpodobně bych dnes vedl oddíl rowerů, z nichž každý
by uměl řídit vůz, letadlo, vyznal by se v přírodě tak, že by dokázal přežít
atd. atd. Spousta dnešních dětí, správnejch kluků, by asi věděla o co jde. A o
co jde, jsem se snažil napsat v této písni.
C.: Kterou ze svých písní považuješ za nejlepší a proč?
W.: Já sem vo tom nikdy nepřemejšlel, fakt. Ale když jsi mi tu otázku
položil, pak věz, že jsem členem T.O. Zlatý klíč - Zvláštní znamení Woodcraft.
Abych to upřesnil: Zpívat si můžeš, co chceš. Ale jestliže k někomu patříš,
vždycky raději zpíváš to, co vám všem bere za páteř.
C.: Napsal a pustils ven někdy vyloženě špatnou věc?
W.: Hmmm... Ano... A to sice proto, že ve svý době, to bylo asi tak před
dvanácti až patnácti lety, vycházelo víc časopisů a člověk byl takový mladší.
Měl víc žen. I když nechci říct, že by právě ženy měly takový vliv na cokoliv,
co souvisí s trampskou tvorbou. Špatná je třeba povídka Box. Není dokončená,
tedy dožitá.
C.: Máš nějakýho úplně nejvoblíbenějšího trampskýho
písničkáře a kapelu? a někoho z ostatní muziky?
W.: V poslední době se mi líbí podivná seskupení, která dává dohromady
Marko Čermák. Líbí se mi, že basisté nosí svoje nástroje na hřbetě a u ohně na
ně hrají... A mám rád pana Bacha. Nevím, jak to tam napíšeš.
C.: V poslední době se vedle Tebe neobjevuje Miki. Proč?
W.: Co ti mám říct? Jeho život je jeho životem. Když chce, hraje, když
nechce, nehraje. My nejsme bratři, kteří by svým zpěvem chtěli lákat koruny do
svých kešení.
C.: Za svůj život jsi prošel řadu dělnickejch profesí.
Která se ti líbila nejvíc a čím bys chtěl být, kdybys mohl?
W.: Na tuhle otázku bych ti mohl odpovědět přímo v povídce... Nejvíc se
mi líbila profese montéra. Vodjakživa jsem totiž chtěl bejt svobodným člověkem.
Jedno je ovšem fakt: Člověk muskej je natolik člověkem, nakolik mu žena dovolí.
Chtěl bych bejt custodem (něco jako kastelán pozn. C.) Kdybych mohl, tak bych
byl láskou. Ale nikdo zatím neví, jak láska vypadá...
C.: Co bys chtěl říct našim čtenářům na závěr?
W.: Žijte svůj život. Nikdo vám nikdy nepoví, jak se má život žít. Život
je totiž jenom přenášení tašek.
C.: Děkuji Ti za rozhovor.